Melodies In The Sand

ÚVODNÍ TEXT K ALBU (autor Pavel Klusák)

Příběh Vojtěcha a Ireny Havlových pro mě vyrůstá z atmosféry přelomu osmdesátých a devadesátých let v Praze. V osmdesátých létech byly ulice a veřejný život prosáklé šedivým a vyčerpaným šerem, vládla pozdní totalita, režimu už nikdo nevěřil a ve všech těch mediálních lžích se lidé ztráceli sami sobě. Paralelně se ovšem rozvíjel čilý život v undergroundu: od postpunku přes protestsongy až k soudobé vážné hudbě, s přesahy k divadlu a happeningu. Lidé z multižánrové scény se tehdy hodně setkávali a drželi při sobě, jakkoli tu působili velmi různí umělci.

V té době v Praze začal vystupovat soubor, který formálně patřil ke klasické hudbě, ale získal si rychle mladé nezávislé dívky a kluky. Ansámbl nazvaný Capella Antiqua e Moderna vyšel z pokory a tradice: koncertně prováděl starou renesanční hudbu. Ale sound, ladění a performance v ozvěnách starých chrámů inspirovaly hudebníky k jejich vlastní hudbě: ze starého vyrostlo nové. K jádru skupiny patřili i Vojtěch a Irena: odsud vyrostlo jejich spojenectví, jejich společné hraní v duu.

Když byla zbořena Berlínská zeď, čerstvá svoboda a manická aktivita zaplavily i Československo. Skončila izolace země od světa. V letech, kdy se lidé učili podnikat a užívali si větší míry konzumu než dosud, pulsovala hudba Ireny a Vojtěcha stejně nenápadně, ztišeně a trpělivě jako do té doby. Překlenula dobu historické změny svým vlastním plánem: soustředěním na to, co se nemění při změně státního režimu. Na rozměry a hloubku vnitřní svobody. Patřil jsem k těm, kdo vedle hlasité proměny naší země potřeboval i tišší a soustředěné continuum: A podle publika (scházejícího se často v čajovnách) a výborných recenzí na alba Malé modré nic, Háta H., Tajemná Gamelanie či Hudba ticha, nás bylo mnoho.

V hudbě Havlových můžete snadno zaslechnout repetitivní puls, hudbu navracejících se motivů inspirovanou minimalismem. Podstatné je, že volnou inspiraci minimalisty (a také tradiční hudbou Asie a Afriky) spojili Vojtěch a Irena s nástroji hluboce středoevropskými: barokními violami da gamba. V jejich hudbě hrál silnou roli instrumentář, který – stejně jako minulost, která je v Praze architektonicky patrná na každém kroku – se prokopíroval jako duch do současnosti, aby komunikoval s dnešními lidmi a vzal na sebe jinou roli než před čtyřmi sty lety.

Když Vojtěch a Irena začali opakovaně jezdit do Indie, vstoupil do jejich stylu ještě další jedinečný element. Od počátku devadesátých let tu stojí hudba autorského gesta, která v širokém překvapivém pásmu sahá od křehkého post-Satie klavíru až k hlasitým ritualistickým perkusím a gongům. Má v sobě nespecifikovanou, otevřenou spiritualitu, která oslovuje na úrovni péče, soucítění, soustředěné cesty za podstatou. A nemůžete ignorovat blízkost a neokázalou intimitu obou partnerů na scéně: silný osobní náboj vyvažuje všechno univerzální. Myslím, že část publika se za Vojtěchem a Irenou po léta vrací, protože je to hudba tajemství a hudba bezpečí.

Dvojice, u které je život a hudba jako Möbiova páska, měla za 35 let mnoho významných spolupracovníků. Participovala na zrodu českého videoartu (Radek Pilař), doprovázela existenciální současný tanec (Eva Černá a Karel Vaněk). Dokumentární film o dvojici natočil vynikající nezávislý filmař Vincent Moon. Kompozice Bryce Dessnera Little Blue Something je poctou hudbě pražského dua a využívá jeho motivy: na album Aheym ji natočil Kronos Quartet. Hudebníci z kapely The National, stejně jako Sufjan Stevens, patří mezi dlouhodobé příznivce Ireny a Vojtěcha Havlových. Jejich hudba je otevřená a pořád přijímá nové podněty: Ale i přesto její zárodek těžko mohl vyrůst jinde než v “Praga magica”, městě, v němž minulost prostupuje dnešek a démoni dnešních dnů zápasí s těmi, co tu sídlí už po staletí.